Fascinují mě zimní fotografie krajiny. Mají nejblíž ke klasickým černobílým snímkům, barvy na nich nenásilně ustupují a jejich absence dává vyniknout tvarům a liniím. Takové fotky si nejlépe vychutnám ve vyhřátém pokoji, s hrnkem horké kávy po ruce:-) Ovšem při jejich pořizování mám diametrálně odlišné pocity... Jestliže focení krajinek pro zhýčkaného městského fotografa znamená jisté nepohodlí, focení v terénu při teplotě hluboko pod bodem mrazu hraničí s masochismem:-)

Naštěstí všechny tyto snímky vznikly v bezprostředním okolí Hřenska a nebylo nutné za nimi putovat dlouhé kilometry v závějích.

Podle fotek v internetových denících nebyl letošní novoroční ohňostroj v Praze tak okázalý, jako jeho varianty v Sydney, Londýně nebo ve Vídni. Nicméně každý ohňostroj je výzvou pro fotografy a proč bych se měla opíjet v nějaké začouzené hospodě, když můžu naložit stativ, foťák a objektivy, vyškrábat se s nimi na příhodný kopec nad vltavským údolím, s téměř hodinovým předstihem si zajistit ničím nerušený výhled a pak v padajícím dešti se sněhem čekat, až to celé propukne?:-) Hra světel a barev byla impozantní, požitek kazila jen partička opilých uchazečů o Darwinovu cenu, kteří si usmysleli, že budou odpalovat vlastní ohňostroj přímo z vyhlídky, na které se tísnilo cca třicet lidí. Dodatečně bych jim ráda vzkázala, že je mi úplně jedno, jestli si ustřelí vlastní pitomou palici, ale při sledování rachejtlí s ultra nízkou dráhou letu, které jen zázrakem minuly hlouček přihlížejících, mi doslova stydla krev v žilách, a měla jsem chuť těm nesvéprávným čarostřelcům omlátit stativ o záda.
Všem ostatním přeju krásný a úspěšný nový rok!

Krajinářskou fotografií se zabývám jen příležitostně (když mám příležitost, tak to holt cvaknu:-)), ale nedávno mi učarovaly fotky Českého Švýcarska náhodně nalezené na internetu. Prvotní okouzlení se brzy změnilo v konkrétní plán. Přece to nemůže být tak strašně těžké - slušné povědomí o světle, expozici, denních dobách a počasí mám, stačí zvolit příhodný termín a lokality, sbalit fotovýbavu a jde se na věc. Fantazie mi už v duchu malovala úchvatné snímky ostře se rýsujících tmavých kopců tu a tam stříknutých podzimním zlatem buků a bříz, odrážejících se nahoře od nebe dramaticky zbarveného vycházejícím sluncem, dole pak tonoucích v mléčně bílé údolní mlze...
Pak přišla srážka s realitou a postupně (a potupně) přibývaly poučky.
1) Krajinářství bolí (především nohy). Jestliže nejste zrovna ve formě a chůze, obzvlášť do kopce, nepatří mezi vaše hobby, najměte si nosiče nebo focení omezte na polabskou rovinu. Bohužel se mi nepodařilo najít ani jednu vyhlídku v údolí, všechny jsou na nějakém zatraceném kopci:-)
2) Váha foťáku s objektivy roste přímo úměrně s výškovým rozdílem, který musíte překonat.
3) Chcete-li fotit východ slunce, musíte se na místo určení vypravit za tmy. Ujišťuji vás, že ani baterka neodhalí všechny balvany a kořeny plazící se přes cestu. Raději se připojistěte, movitější by měli sepsat závěť...
4) Vítězný pocit, že jste se navzdory všem nástrahám ve zdraví dostali na vrchol, ve vás bleskově zmrazí surově ledový vítr, absence fotogenické mlhy v údolí a fakt, že východní obzor kryje souvislý pruh mraků (přestože noc byla naprosto jasná). Když na vás po hodině konečně otráveně jukne nedomrle bledé slunce a na vyhlídku dorazí tlupa bujaře povykujících německých turistů, balíte a zapřísaháte se, že nikdy víc. Samozřejmě, že kecáte:-)
5) Na počasí nikdy nemůžete být dostatečně připraveni, což potvrdí stručný záznam z jedné cesty.

10:30 - vycházíme z Mezní Louky. Zataženo, mrholí.
11:00 - zataženo, bez srážek.
11:40 - vyjasňuje se, údolí jsou plná barev.
12:30 - zatahuje se, padají kroupy. Hustě.
12:40 - beze srážek.
13:00 - padají kroupy. Ještě hustěji.
13:15 - stoupáme poslední metry k Pravčické bráně. Leje jak z konve. Přivolávám zpátky kroupy, byly mi sympatičtější:-)
14:10 - Pravčická brána je stále zastřená clonou deště, z tmavě šedé oblohy na mě padá deprese.
14:40 - Je po dešti, vykukuje sluníčko, krajina hýří barvami, z lesů stoupají kotouče páry. To je krása!