Fascinují mě zimní fotografie krajiny. Mají nejblíž ke klasickým černobílým snímkům, barvy na nich nenásilně ustupují a jejich absence dává vyniknout tvarům a liniím. Takové fotky si nejlépe vychutnám ve vyhřátém pokoji, s hrnkem horké kávy po ruce:-) Ovšem při jejich pořizování mám diametrálně odlišné pocity... Jestliže focení krajinek pro zhýčkaného městského fotografa znamená jisté nepohodlí, focení v terénu při teplotě hluboko pod bodem mrazu hraničí s masochismem:-)

Naštěstí všechny tyto snímky vznikly v bezprostředním okolí Hřenska a nebylo nutné za nimi putovat dlouhé kilometry v závějích.

Národní park Timanfaya zabírá podstatnou část pohoří Montañas del Fuego na ostrově Lanzarote. Svým až bizarním vzhledem láká především fotografy a filmaře, ale ti to zde nemají ani trochu jednoduché. Předně si vůbec nepředstavujte, že do parku vyrazíte na vlastní pěst se sadou objektivů, filtrů a stativem. Celá oblast je pro soukromá vozidla (včetně kol) a pěší turisty uzavřena. Dostanete se do ní jen v autobusech Národního parku Timanfaya, popřípadě některým z autobusů licencovaných ostrovních dopravců. Ti mají přísný zákaz v uzavřené oblasti zastavit a nepřichází v úvahu, aby si turisté někde na odpočivadle vystoupili a rozběhli se po okolí. No a fotit přes neotvíratelné okno není zrovna to, co by krajináře nadchlo...
Řidič našeho autobusu měl ale pro cvoky s foťákem nevšední pochopení. Usadil mě na sklápěcí sedadlo těsně nad schůdky vstupu do vozidla a celou trasu projížděl s otevřenými dveřmi. Navíc, když měl pocit, že ve snaze ulovit zajímavý záběr padám pod kola, zpomalil tak, že jsme jeli téměř krokem. Nevím, jak tím hlemýždím tempem byli nadšeni ostatní cestující, mě to ale bavilo ohromně:-)
Pravověrný krajinář by nejspíš nad mým způsobem získávání snímků plakal, nicméně mně zůstala sada záběrů, na které mě snad nikdy neomrzí koukat. Jen dodnes nepochopím, jak se mi za jízdy podařilo nafotit sérii fotek, ze kterých jsem posléze sestavila 130 cm široký panoramatický obraz...

Podle fotek v internetových denících nebyl letošní novoroční ohňostroj v Praze tak okázalý, jako jeho varianty v Sydney, Londýně nebo ve Vídni. Nicméně každý ohňostroj je výzvou pro fotografy a proč bych se měla opíjet v nějaké začouzené hospodě, když můžu naložit stativ, foťák a objektivy, vyškrábat se s nimi na příhodný kopec nad vltavským údolím, s téměř hodinovým předstihem si zajistit ničím nerušený výhled a pak v padajícím dešti se sněhem čekat, až to celé propukne?:-) Hra světel a barev byla impozantní, požitek kazila jen partička opilých uchazečů o Darwinovu cenu, kteří si usmysleli, že budou odpalovat vlastní ohňostroj přímo z vyhlídky, na které se tísnilo cca třicet lidí. Dodatečně bych jim ráda vzkázala, že je mi úplně jedno, jestli si ustřelí vlastní pitomou palici, ale při sledování rachejtlí s ultra nízkou dráhou letu, které jen zázrakem minuly hlouček přihlížejících, mi doslova stydla krev v žilách, a měla jsem chuť těm nesvéprávným čarostřelcům omlátit stativ o záda.
Všem ostatním přeju krásný a úspěšný nový rok!