Národní park Timanfaya zabírá podstatnou část pohoří Montañas del Fuego na ostrově Lanzarote. Svým až bizarním vzhledem láká především fotografy a filmaře, ale ti to zde nemají ani trochu jednoduché. Předně si vůbec nepředstavujte, že do parku vyrazíte na vlastní pěst se sadou objektivů, filtrů a stativem. Celá oblast je pro soukromá vozidla (včetně kol) a pěší turisty uzavřena. Dostanete se do ní jen v autobusech Národního parku Timanfaya, popřípadě některým z autobusů licencovaných ostrovních dopravců. Ti mají přísný zákaz v uzavřené oblasti zastavit a nepřichází v úvahu, aby si turisté někde na odpočivadle vystoupili a rozběhli se po okolí. No a fotit přes neotvíratelné okno není zrovna to, co by krajináře nadchlo...
Řidič našeho autobusu měl ale pro cvoky s foťákem nevšední pochopení. Usadil mě na sklápěcí sedadlo těsně nad schůdky vstupu do vozidla a celou trasu projížděl s otevřenými dveřmi. Navíc, když měl pocit, že ve snaze ulovit zajímavý záběr padám pod kola, zpomalil tak, že jsme jeli téměř krokem. Nevím, jak tím hlemýždím tempem byli nadšeni ostatní cestující, mě to ale bavilo ohromně:-)
Pravověrný krajinář by nejspíš nad mým způsobem získávání snímků plakal, nicméně mně zůstala sada záběrů, na které mě snad nikdy neomrzí koukat. Jen dodnes nepochopím, jak se mi za jízdy podařilo nafotit sérii fotek, ze kterých jsem posléze sestavila 130 cm široký panoramatický obraz...

Lanzarote je jedním ze sedmi ostrovů tvořících souostroví známé pod názvem Kanárské ostrovy.Je z z nich také nejsušší a vypadá nejméně pohostinně. Dílem za to mohou vysoké teploty spojené s nedostatkem srážek a silnými větry, dílem přítomnost stále činného vulkánu, jehož aktivita mezi lety 1730 a 1824 značně změnila tvář Lanzarote. Ostrov je z velké části pokrytý pouští červenohnědé barvy, pro kterou je připodobňován k povrchu Marsu. V každé části ostrova je navíc možné narazit na černá lávová pole, která se místy dostala až k břehům. A právě tyto charakteristiky, slibující hodně fotograficky vděčných témat (a taky menší zastoupení sezónního lidu turistického), rozhodly o tom, kde strávím svou dovolenou. A opravdu to stálo za to. Od sopečného pohoří Montañas del Fuego přes kaktusovou zahradu Jardín de Cactus, díla místního rodáka (a světoznámého umělce) Césara Manriqueho, vinohrady na lávové půdě, mys Los Hervideros a zátoku se zvláštně zelenou vodou El Golfo... Lanzarote je malý zázrak.

Srí Lanka je nejvzdálenější a současně nejexotičtější země, do které se mi podařilo podívat se. O líbivé záběry Indického oceánu s téměř liduprázdnými plážemi nebyla nouze, ale podobných pláží je na světě plno. Podstatně zajímavější mi připadal každodenní život místních obyvatel, kombinace moderních výdobytků civilizace s někdy až primitivními domy, oděvy a nástroji. Tradiční rybolov, těžba polodrahokamů a zpracování skořice - s tím vším se lze setkat a přitom se není třeba ani příliš vzdalovat od pláže:-) Ne, nebyla jsem ani tak líná, jen "opatřená" tehdy dvanáctiletým synem, který cestoval se mnou, a na jakýkoliv pokus odlákat ho z pláže reagoval velmi podrážděně...